Zastavujeme vedle silnice na malém plácku. Úspěšně trefuji autem všechny díry. Vypínám motor. Už z předběžného pohledu je jasné, že tohle na polobotky nebude. Vystupujeme. Provoz není naštěstí velký, tak snad nejsme moc nápadní.
Povedlo se mi zastavit kufrem přímo nad louží, takže vytahování pohorek a vybavení je trochu akrobatická záležitost (mimo...
Když kolem tohoto továrního komplexu procházíme poprvé, nemáme z něj dobrý pocit. Něco nám říká, ať dovnitř nechodíme. Pokračujeme tedy v cestě a užíváme si klidnou přírodu okolo.Zima uplynula jako voda a my se opět octli v těchto končinách naší země. Tentokrát již vybaveni na průzkum a továrna je jeden z našich cílů.
Komplex je zařízlý v údolí a...
"Počkáme, až ten pán přejde," povídá TheMelin a sedá si na betonovou zídku. Odtrhávám pohled od železné, zdobené brány a usedám vedle něho.
"Opravdu nenápadní," ušklíbnu se. Sedíme na zídce, deset kroků od hlavní silnice. Je horký letní den a my na sobě máme mikiny a dlouhé kalhoty. Nervózně si pohrávám s baterkou, TheMelin se plně soustředí na...
Poposednu si, upravím si pás. TheMelin se soustředí na řízení. A tak čtu, "opuštěná vila nese dva názvy. Prví byl podle rodiny, která objekt vlastnila a obývala jí do druhé světové války. Druhý zřejmě podle správce, který ji opatroval..." Zbytek textu přelétávám očima. Nakonec odkládám telefon do přihrádky.
Sleduji utíkající cestu. Slunce vylézá...
Rychle se rozhlížím po okolí. Nikdo nikde - chvilka klidu. Neohroženě se prodírám dírou v plotě. Adrenalin mi nahání krev do uší. Do obličeje mě šlehají dlouhá stébla trávy. TheMelin je už dávno uvnitř oploceného pozemku. Krčí se u keře a ostražitě se rozhlíží po okolí. Kývnu na něj a vydáváme se dál. Přikrčení probíháme terasou a míříme k...
"Uvidíte. Myslím si, že se Vám to bude líbit." Povídá nám TheMelinův kamarád Libor, majitel soukromého muzea šumavských minerálů. Jeho žena nám ukazuje fotky opuštěné hájenky. Netypické panství na Šumavě zahalené do lednové mlhy mě fascinuje. Střecha pokrytá sněhem, rozmlácená skla pokrytá jinovatkou. Holé listnaté stromy tiše shlíží na opuštěné...
Jednoho krásného dne jsme se rozhodli, že se začneme věnovat více tomuto určitému koníčku - URBEX. Spousta lidí si ťuká na čelo a ptá se, proč proboha lezem do opuštěných domů. Vždyť se nám něco stane a vůbec proč neděláme něco smysluplnějšího.
Pocit objevování, adrenalin, nejistota. To vše odměněné třeba jen plesnivou freskou na stropě. Ale stojí...
Oblečeni od hlavy až k patě opouštíme prozatím náš největší opuštěný objekt. Naplněni adrenalinem přebíháme trať. Klepou se mi trochu kolena, TheMelin nás tiše pohání vpřed. Tentokrát jsme tři. Otáčíme se za sebe. Oddychujeme si - nikdo nás nesleduje. Ale o tom, co nás potkalo, příště.
Prší a fouká silný chladný vítr. A tak tedy rychle nasedáme do...
Se zatajeným dechem zastavujeme auto na značně neudržované příjezdové cestě. TheMelin nakukuje ven. Válí se tu všechno - rozbité skleničky, použité plenky, lednice, kuličky na airsoft, motorkářská bota, zbytky skříně, oblečení... Zpod rozpraskaného asfaltu vykukuje první jarní tráva... a jako jediná tu nepůsobí mrtvě.
