Zimní Zámek

Dveře vrznou v pantech. Strčím hlavu dovnitř a rozhlédnu se vpravo i vlevo. Jen vítr se prohání v prázdné chodbě, dostává se sem velkým množstvím otevřených oken.
Vcházíme dovnitř. Sníh mi okamžitě začne odtávat z bot. Mrknu na TheMelina, tiše zavírá dveře. Vyměníme si krátké přikývnutí a pouštíme se do průzkumu.
Procházíme žilou tichého zámku. Nad hlavami se nám vyjímá strop zdobený dřevěnými rytinami. Zaprášený od stavebního prachu. Zvědavě nahlížíme do jednotlivých místností, které dříve sloužili jako ubytovací pokoje pro seniory. Nacházíme stavební nářadí a kyblíky plné suti. Místy vytrhanou podlahu, její zbytky jsou naskládané v rohu místnosti. Okny sem proudí dostatek světla. Přecházím k oknu a pokládám dlaň na studený parapet. Má dlaň v prachu zanechává otisk.
TheMelin postupuje chodbou dál. Společně se krčíme pod otevřenými okny, kterými je vidět do zámeckého dvora, kde to podle všeho žije. Tiše se prosmýkneme okolo pootevřených dveří.
Vystoupáme po masivním schodišti z tmavého dřeva do patra. I zde pokoje znějí prázdnotou, zimní vánek se jimi tiše prohání. V jednom z pokojů je vysypaná půda. V patře je jen několik málo pokojů a tak si při zpáteční cestě chodbou všímáme opět tmavým dřevem vykládaného stropu.Dlaní se přidržuji masivního, dřevěného zábradlí, když scházíme zpět do přízemí. Vysoké zdi jsou z velké části obložené dřevem se světlým nátěrem. Ovšem to se ve velkém odlupuje. Podlaha je zdobená barevnými dlaždicemi v jednoduchém a opakujícím se vzoru. Do chodby proudí tlumené světlo skrze vysoké okno, z části zakryté. I zde je vysoký strop zdoben masivním, tmavým dřevem. Všímám si, že je čistý, udržovaný.
Procházíme dveřmi do další místnosti - do sálu se zdobným krásným lustrem. Po levé straně mezi okny visí velké zašlé zrcadlo. Podlahu zde imitují naskládaná a díky bohu pevně přidělaná prkna. Držím si odstup od oken na nádvoří, nic méně šibalský pohled do velkého, na hodně místech poškozeného zrcadla si neodpustím. Místnosti kromě zrcadla a lustru dominuje i mramorový krb v černém provedení. Poklekám u něho a všímám si jemných, ošetřovaných stěn.
TheMelin pokračuje dál. Následuji ho do navazujícího pokoje. Je prázdný až na další propracovaný, ovšem ne tak honosný krb, jako byl v předešlém sále. V dalším na chlup stejném pokoji visí krásný, skleněný lustr. Zub času se do něho naplno nezakousl. Procházíme z pokoje do pokoje. Jsou prázdné, až na malé detaily - nátěr, lustr, střípek z okenice. Procházíme otevřenými dvoukřídlými dveřmi dál.
Narážíme na dveře s nápisem sesterna. Jemný detail, který byste díky loupajícímu se nátěru snadno přehlédli. Podlaha je zde hodně děravá. Pod našimi těžkými kroky hlasitě sténá. Našlapujeme opatrně.
"Že by cesta do sklepa?" Povídá TheMelin z úsměvem a vytahuje baterku. Oplácím mu pohled a vytahuji tu svou. Chystám se na kontrolní pohled nádvoří, než se ponoříme do sklepního ticha.
Úsměv mi zamrzne na rtech.
Přes nádvoří si to naším směrem štrádují čtyři pánové v montérkách. Hlavní brána, doteďka zavřená, je otevřená a vítá vjíždějící auto.
"TheMeline!" Šeptám rychle, a aniž bych odtrhla pohled od oka, dlaní nahmatám TheMelinovo rameno a lomcuji s ním. Jdu do podřepu. TheMelin se mezitím otáčí a oči hledají důvod mé paniky.
Panenky se mu překvapením roztáhnou. "Jdeme," pobídne mě. Rychlým krokem v podřepu se přesuneme přes jeden z pokojů a hlavní sál zpět na chodbu. Cestou se na rychlo rozloučím s velkým zrcadlem.
Po čtyřech to bereme okolo hlavních dveří. Zaslechnu hlasy a smích. V uších slyším své splašené srdce. Těžce oddychuji. Kolena a dlaně mám od prachu. TheMelin mě postrkuje před sebe. Na několik vteřin se zastavujeme. Mám hlavu skloněnou pod okny. Neopovažuji se ji nadzvednout.
TheMelin se s foťákem zakloní. Objektiv míří ke stropu. Na chobotnici ve dřevě vyobrazenou. Na mrknutí oka mi připomene znak rodu Greyjoyů.
Mrkne na mě a zběsile pokračujeme k únikovému východu. TheMelin bere za kliku a vyjde ven. Přitisknu se na stěnu chodby a čekám na jeho znamení. Rozhlídne se kolem sebe. Pak na mě mávne, abych šla za ním. Risknu krátký pohled k hlavním dveřím. Otevírají se.
Vyskočím za TheMelinem do klidu a stínů zámeckého parku. Za sebou tiše dovřu dveře. Sleduji TheMelinovi stopy ve sněhu do stínů stromů. Čeká tam na mě. Ještě se zastavím u sochy muže se zasněženými rameny. Vzhlédnu k němu a setkám s jeho hřejivým pohledem.
S TheMelinem se svižným krokem a častými pohledy za záda vydáváme pryč od zámku a ven z velkého, zasněženého parku ponořeného do zimního ticha.

Calwen

Galerie jako vždy na našich fb stránkách ZDE