Zašlá sláva Českého hornictví - část druhá ...

Pokračování článku o našem industriálním výletu....
Následuje Trafostanice.
Patrová budova plná vysokonapěťových kobek s podzemními kolektory kabelů. Uvnitř to čpí olejem a mazivy. Procházíme poměrně jednotvárné místnosti, které jsou pokryté rozvaděči. Větřím ukrytý prostor! Ve stěně je díra, kterou se protahuji do malého skladu/dílny.
Odblokuji dveře zapřené zevnitř a vycházím na hlavní chodbu. V místnosti po mě mizí i Dědek.
Za moment slyším hlasitý smích. "Koukám, že tady měli taky fakt hodně práce," říká a z pracovního stolu pokrytého harampádím vytahuje kovový model německého Panzerfaustu alias železné pěsti. Vše pěkně zohýbáno, svařeno a vybroušeno - pár hodin poctivé práce. Alespoň vidíme, jak se zde plnila pětiletka.
Calwen usedá na schodiště a probírá pořízené fotky. Já s Dědkem mizíme v kabelovém prostoru pod budovou. Objevujeme dva kolektory vedoucí neznámo kam. Do jednoho lezeme a suneme se úzkým prostorem, který je z poloviny plný kabelových nosníků a pavučin. V jednom místě je celkem dost vody, ale to nám nečiní potíže.
Chodba vede stále dál. Nakonec to vzdáváme a vracíme se. Něco si musíme nechat na příště.
Fáráme opět vzhůru a všichni opouštíme objekt.

Venku je nelidsky. Fouká silný ledový vichr a silně lije. Rychle přebíháme blátem do hlavní haly, kde se zpracovávalo těžené kamenivo.
Uvnitř prší. Krásně vidíme jak moc je střecha děravá. Stovky kapek padají shůry a voda se rozlívá i po podlaze.
V rychlosti zkoumáme technologii pokrytou kapradím, mechem a rzí, ale vzhledem k tomu, jak moc tady zatéká, tak budovu opět opouštíme.
Čekají nás ještě hlavní dílny.
Bereme to zadem. Osvědčenou cestou vnikáme dovnitř. Kovárna, obrobna, svařovna... vše na svém místě. Soustruhy, vrtačky, výheň, buchary.
Jde nám z toho hlava kolem. Zkušeně zakopávám u dělící dveře mezi pracovišti a fotím, co se dá. Na tyto dílny navazuje ještě rozsáhlý sklad plný všeho možného i nemožného.Dáváme pauzu a přemýšlíme co dál.
"Kudy ven?" ptá se Dědek.
"Normálně - jak jsme přišli. Přes stůl a oknem," odpovídá Calwen.
"A proč nejdeme dveřma," odpovídá zas Dědek.
"A kterejma asi? Všechny sou zamčený."
"Třeba těmahle." Dědek s naprostým klidem otvírá dveře, které jsme považovali za zamčené.
Hm... Si občas člověk připadá jako idiot. Ale tak zase lezení oknem je příjemné cvičeníčko takhle po ránu...Opouštíme tedy dílny a zvolna vykračujeme po asfaltu. Zničehonic Dědek zastaví. "Tamhle v předu jsou dva chlapi v montérkách"
"Viděli Tě?" ptám se
"Jo."
Kurwa, kleju polsky.
Útěk nestíháme a tak skáčeme do prvních otevřených dveří.Špatná volba. Moc špatná volba.
Nacházíme se v regulační místnosti o rozměrech cca 2,5 X 1,5 metru. Cestička odtamtud není.
Co naplat... nějak to dopadne.Za okamžik slyšíme kroky.
"CO TU DĚLÁTE?!" nakročí chlapík zhurta.
"Fotíme" odvětím suše.
Víc z něj nedostaneme. Divně se rozhlíží a odchází.
Rozhodujeme se vyklidit pozici a rychlejším krokem míříme k poslední hale, kde stojí poničená lokomotiva.
Občas ještě zahlédneme chlapíčka, jak se prochází mezi budovami a pak se nám zdá, že slyšíme rány, jako když někdo zatlouká dveře latěmi.Rozhodujeme se, že končíme akci. V hale, kde stojí lokomotiva, si dáváme oddech. Přes vstupní díru v plotě se nám moc nechce. Nevíme, kolik lidí v areálu je. Fotíme poslední fotky.
Nakonec jdu na průzkum. Přes odvodňovací strouhu skáču k dalšímu otvoru v plotu.

Silná vrstva bahna klouže, ale nakonec se vyškrábu na násep a na koleje, které kolem vedou.
Rychlými skoky po betonových pražcích jdu omrknout situaci u parkoviště. Krčím se v křoví a rozhlížím se. Na parkovišti stojí krom našeho vozu ještě další - neoznačené.
V areálu vidím druhého chlapíka... Něco mi na tom nehraje.
Opouštím pozorovatelnu a běžím zpátky. Decentně jsem navlhnul při průchodu křovinami.
Hop, skok a jsem zpátky.
Líčím situaci a plán je jasný. Bereme vybavení a na rovinu zdrháme. U auta zjišťuji, co mi nehrálo. Chlapíci lezou dovnitř oknem. Nikoli jako hlídač, který si odemkne bránu.
Frajery jsme načapali při krádeži. Co kradli, zjišťujeme zhruba za 3 hodiny.
Opouštíme lokalitu a jedeme kousek dál zkontrolovat další zašlý objekt - viz. Vila továrníka.
Při cestě zpátky se rozhodujeme, že se do areálu podíváme ještě jednou. Nestihli jsme prozkoumat halu se záložními agregáty.

Zastavujeme na stejném místě a cestou, co šli chlapíci, jdeme dovnitř. Bez potíží prolézáme oknem do bývalé vrátnice.
Rozečtená kniha na stole je zvláštní, stejně jako sbírka pivních lahví na skříňce. Vrátnice navazuje na obrovskou halu, kde stojí poničený vysokozdvižný vozík s logem dolu.
V malém skladu nacházíme chybějící šuplíky z laboratoře, které jsou plné nakradených chemikálií. Asi je to jen zbytek, který asi nepobrali, protože jsme je vyplašili. "Hajzlové" ulevuji si. Příště asi ústupovou cestu nezvolíme.
Vylézáme z budovy a vycházíme na otevřený dvůr. Proti nám stojí kotec. Otevřený kotec. Zrezivělé tyče tvořící plot, plechová střecha a dřevěná bouda s miskou. Nic víc. Dveře jsou otevřené. Tak trochu mi to připomíná PC hru S.T.A.L.K.E.R. Škrábu se na hlavě - doufám, že tu pejsek nikde neběhá.
Opět běžíme do budovy s těžním strojem, kde jsme začínali. Chystáme se prolézt děravé dveře, když tu vidíme, že do budovy je zadní vchod, který je pootevřený.
Vylézáme tedy ven a obcházíme roh. Heuréka - dveře! Pěkně zarostlé křovinami.
Za praskotu větviček jsme uvnitř. Malá místnost, asi sklad a z ní další dveře.Padá mi čelist na zem.
Několik desítek metrů velká hala a v ní tři obří agregáty. Fotím industriální porno. Vzduch čpí olejem. Dědek něco kutí u nádrže s vojenským nástřikem.
Náhle praví: "Nechcete někdo vědro oleje?" Třímá v ruce kbelík, po okraj naplněný černým olejem.
Nakonec vědro končí na zemi (nevylité) a my procházíme poslední neprobádané metry haly. Fotím krásně zachovalé ukazatele tlaku a vím, že se sem už opět těším.Počasí se mezi tím vytáhlo a svítí slunce. Venku fotíme nádrž plnou pulců.
Jako by toho dnes nebylo dost... Slyšíme opět hlasy.
Dědek jde na průzkum. Sune se podél zdi. V podstatě ve stejnou chvíli, co se dostane k rohu, ukážou se další průzkumníci. Evidentně nějaký urbex z Německa.
Pozdravíme a dnes už naposled míříme k parkovišti. Krom nás tu stojí auta zahraničních kolegů. Přezouvám mokré boty, myjeme si ruce.
Poslední pohled na celý komplex a pryč odtud.
Pryč?... Kdepak... jen na chvíli domů.

TheMelin

Komplet galerie na našem FB ZDE