Poslední dům zaniklé obce

"Uvidíte. Myslím si, že se Vám to bude líbit." Povídá nám TheMelinův kamarád Libor, majitel soukromého muzea šumavských minerálů. Jeho žena nám ukazuje fotky opuštěné hájenky. Netypické panství na Šumavě zahalené do lednové mlhy mě fascinuje. Střecha pokrytá sněhem, rozmlácená skla pokrytá jinovatkou. Holé listnaté stromy tiše shlíží na opuštěné panství.
Mrkám na TheMelina. Tam musíme! Se zájmem si prohlížím ostatní fotky víc než minerály ve vitrínách. Na minerály se zaměřuje TheMelin. Padá jedna chvála za druhou. Libor si dal s kompletací sbírky záležet. Je to krásná podívaná (TheMelinův názor).
"Dneska to už nestíháme," říká mi manžel, když šlapeme cestu k velhartickému hřbitovu. "Nevadí, máme na to celý týden," povídám mu. "Dovolená nám teprve začala!"

Moc dlouho to nevydržíme. S přesným popiskem místa dva dny od návštěvy valíme na místo. Turistická cesta vede okolo hřbitova ve známé, leč skoro pusté vesnice. Hřbitovní zeď chránící těch několik málo pomníků je na několika místech probořená. Chybí pamětní desky i křížky. Tiše procházíme okolo, abychom spící nevzbudili, a míříme do lesa na kopci. Za deset minut jsme na místě. Opuštěné místo leží vedle turistického rozcestí. Před očima výletníků ho chrání několik vzrostlých listnatých stromů. V hustém travnatém porostu je k němu vydupaná cestička. Je krásný den, slunce svítí, ptáčci zpívají. S pochmurnou atmosférou se můžeme rozloučit, nějak nás to ovšem netíží.
Po schodech vcházíme na zastřešenou terasu. Míjíme nosné cihlové sloupy. Jsou čtyři a do prostředí hájenek a srubů sem kvůli nim nezapadá celá budova. Dvoukřídlé dveře máme otevřené.

Osud hájenky je úzce spjatý s osudem zaniklé osady, na jejímž okraji se hájenka nacházela. Hájenka s dalšími třemi budovami tvořila komplex hospodářství z 19. století. Prý ji nechala vystavět místní, kunratická šlechta v klasicistním vzoru. První zmínka o osadě pochází z roku 1614 a jako u jiných osad i jí se stala osudnou druhá světová válka.

Vcházíme dovnitř. Přímo před námi se objevuje schodiště v dobrém stavu. Jedna jeho část vede do sklepa s překážkou v podobě bojleru, ta druhá do podkroví. Procházíme si přízemí. Objevujeme malou místnůstku s cihlovými kamny, v další se nacházejí zbytky po kuchyni 20.století a spížka. Navazující větší místnost byla zřejmě jídelnou. Třeskot talířů a cinkot skleniček vystřídal zpěv ptáků. Okny sem pronikají sluneční paprsky. Po dřevěné podlaze se válí suť, sklo a drobný nepořádek. Někdo tu vysypal i skříň. Vysklené okenice jsou otevřeny, leckdy chybí úplně. Některé okenice jsou opatřeny rzí pokrytou mříží. Zašedlá omítka se drolí na zem. V jedné díře ve stěně si udělala hnízdo sýkorka.
Na cestě do levé části se dozvídáme jméno majitelky. Stěna vedle futer už je způli vysypaná. Tady už podlaha chybí, šlapeme po hlíně. Místy jsou u podlahy vydrolené zdi, kterými proniká světlo. Jedním z rohů skrz probořenou půdu je vidět azurové nebe. Zelená omítka odkrývá bílý nátěr s ornamenty květin. Okna jsou i zde otevřená, jako kdyby se někdo rozhodl pořádně vyvětrat.
Vycházíme po značně zaneřáděném schodišti do podkroví. V mezi patře potkáváme toaletu s umývárnou - je jediná v celém objektu.

Osada je opuštěná, zničená. Některé domy jsou válkou srovnány se zemí. Ovšem naše samota stále stojí. Přiléhají k ní stáje a zemědělská, nízká budova. I ona nemá své nájemníky. V prázdném objektu se usazuje prach. Ticho ruší jen zpěv ptáků. Kdysi upravená zahrada hájenky rychle zarůstá.
V padesátých letech minulého století se vše změní. V programu znovu osídlování pohraničí českým obyvatelstvem dostává hájenku k užívání MUDr. Zdeněk K v roce 1964. Muž, který za svými pacienty jezdil na koni. "Měl jsem starou pikolu, objížděl s ní pacienty a vozil sebou dvě rezervy, kdybychom popíchali." Vypraví o svém životě na tomto úchvatném místě a jeho okolí. "Jednou mně řekli: Heleďte, pate doktore, támhle máte koně, pošeptejte mu do ucha, kam chcete a on Vás tam doveze. Toho koně mi pak prodali za 520 korun a já zjistil, že koně jsou na Šumavě něco, co jezdí bez problémů."

Nahoře nás čekají tři pokoje s nízkými stropy. Každý z nich má svůj vlastní vstup na půdu. Pokoj nacházející se nad jídelnou je největší. Světlo do pokoje proniká skrz jedno dvoukřídlé okno. Podlaha spíše není, než je. Chodíme tedy po trámech a blízko stěn. Šedivé, oprýskané stěny podléhají přírodním živlům. Na jedné z nich je stříbrný tag, jenž je vidět pouze z určitého úhlu. Ze stropu visí provázek, jediná upomínka na pokojové osvětlení. Do prostoru půdy jen nakukujeme. Do místnůstky pronikalo světlo jedním malý, čtvercovým oknem. Zešikmená střecha ubírá prostoru. O jejím účelu se můžeme pouze dohadovat.
Prostřednímu pokoji, který mě připadá nejmenší, dominují dvoukřídlé dveře s výhledem do zahrady a na přístupovou cestu. Na balkónek si netroufáme. Dřevěnou podlahu pokrývá nepořádek. Listí naváté otevřenými dveřmi, cihly a suť. Malá postranní dvířka vedou do další, ztemnělé místnosti. Dříve tam nepronikalo žádné světlo, nyní se skrz probořenou střechu prodírají světlé paprsky. Je tu pusto prázdno.

Na chodbě překračujeme světle natřené dveře. Musím se nad nimi pozastavit. Nepasují mi sem. Jsou užší a hlavně vyšší než futra všech místností v hájence. Dělím se o svůj názor s TheMelinem. Odpoví mi kývnutím a věnuje se fotografování omítky posledního pokoje. Pod třemi vrstvami různých nátěrů objevujeme bílý podklad zdobený sytě modrými ornamenty. Představuji si, jak mohla celá místnost vypadat. Modré půlkruhy zdobící středobody stěn, zbytek doplňují ostré hrany rádoby srdíček. Omítka na stropě se silně odlupuje a odkrývá žlutý nátěr. Podlaha, jako vždy dřevěná, je kupodivu v pořádku, pokrývá jí prach.
Výhled z jediného okna vede k přiléhajícímu lesu. Nachází se tu nízká skříň, která zajisté není původní. Přiléhající půdička je podobná té první. Ještě chvíli fotíme a poté se vydáváme zpět. Čeká nás poslední zastávka - sklep.

Doktor K. se tu opravdu činil. Zřídil hospodářství, zařídil knihovnu a jeden z pokojů prý vybavil starožitným nábytkem. Opuštěnou stájí se opět ozývá ryk koní. Doktor je používal k dopravě za pacienty i na zkrácení dlouhých chvil. Prý jich vlastnil čtrnáct.
Vcelku aktivní život lékaře zastavil odchod do důchodu a druhý sňatek. Zdeněk K., který zpočátku chtěl odcestovat do Afriky, zůstal zde. Jeho smrt znamenala smrt i pro hájenku. Všechno bylo odvezeno, co zůstalo si rozebrali či zničili lidé. Říká se, že se ovšem zapomnělo na koně, kteří utekli do lesů a zdivočeli.
Hájenku po restituci vlastní paní, jejíž jméno zdobí stěny chátrající budovy. Paní H., jakožto dědička významné české bankovní rodiny, do oprav zpustlé hájenky neinvestovala.

TheMelin odtahuje bojler, který mu brání ke vstupu do sklepa. Skřípot kovu o podlahu chvilkově naplňuje hájenku životem. Nepříjemný zvuk překrývá zpěv ptáků. TheMelin mizí ve sklepě. Já si jdu sednout na zápraží. Vychutnávám si sluneční paprsky odpoledního sluníčka. Dívám se do zpustlé zahrady a hledám zbytky přístupové cesty za doby doktora K.. Opírám se o jeden ze sloupů. Je chladný, příjemný na dotek. Drolící se nátěr si obtisknu na černou mikinu. Místy odkrývá cihlový základ. Je to krásný detail.
Spustím nohy přes zápraží. Užívám si tu chviličku ničím nerušené pohody. Zpěv ptáků naplňuje okolí. Díky nim mi přijde, že toto místo ještě žije.

"Tak co?" Ptám se TheMelina, který si sedá vedle mě. "Neuvěříš," povídá a ukazuje mi na foťáku fotky ze sklepení. "Mají vlastní pramínek!" Ve sklepení se nachází vlastní vývod pramenu čisté vody sbírající se do velkého kovového poháru. Jinak je sklep pustý.
"Tak to je dobrý," přikyvuji a opět se rozhlížím po okolí. To, že mě Šumava očarovala, je známý fakt. A tohle místo m akorát ujistilo v přesvědčení, že je tu zkrátka kouzelně.
Chvíli tak ještě sedíme. Nic neřešíme. Jen nasloucháme tichu kolem nás. Zvedne se vítr. Okenice za námi se skřípavě pohne. Ani mě to nevyděsí, prostě to k tomu patří.
Zvedáme se, osvěženi vodou se vydáváme vstříc autu. Zapadající sluníčko nás hřeje do zad. Po několika krocích se zastavuji a ještě jednou hledím na celou krásu opuštěné hájenky. Je mi smutno při pohledu na tak krásné stavení, které pomalu podléhá zlovůli lidí i síle přírodních živlů.
-------------------------------------------------------------------------------
- Některé zdroje tvrdí, že zde můžete zaslechnout kroky v jednom z pokojů. Prý tu někdo chodí jakousi cestičku od vrcholu schodiště ke dveřím na balkón a zpět. My jsme nic takového nezaslechli ani nikoho nezahlédli ale třeba budete mít větší štěstí.
- Další třešničkou je zpráva o tom, že se ve sklepení hájenky našlo mužské tělo ve spacáku. Zřejmě se jednalo o turistu, který si vybral sklep hájenky k odpočinku. Zdali šlo o nešťastnou náhodu, či vraždu, se mi nepodařilo vypátrat.

Calwen

Kompletní galerie na našem FB ZDE