Nemocnice B-Tok

Brzy ráno přijíždím do malého německého městečka. Meteorologové slibují krásný den s teplotami přes 30 stupňů. Krásné počasí na koupání. Cílem je dnes pár let uzavřená nemocnice. Minulý průzkum byl zakončen fiaskem - budova byla komplet zajištěna a nově oplocena. Okna v přízemí zabedněná deskami. Skulinka se sice našla, ale kvůli nevhodnému vybavení nebyla korunována úspěchem, ale krvavými orgiemi.

Dnes je tomu jinak.

Navlékám rukavice, rychle se rozhlédnu a překonám plot. V mžiku jsem u vstupního místa - malého napůl rozbitého okénka. Sundávám batoh a sunu se pod visícím sklem ostrým jako břitva, se kterým jsem se minule důkladně seznámil.

Konečně mohu vydechnout a vtahuji za sebou batoh. Přes topení přeskakuji na pracovní stůl, který je plný údržbářského vybavení. Ovane mne zatuchlý, vlhký vzduch.

Vytahuji čelovku a chystám fotoaparát se stativem.

Suterén nemocnice je kompletně zatopen tmavou vodou, ve které hnije všechno možné i nemožné. Opatrně slézám ze stolu. Gumáky se noří do tekutiny. Podlaha je pokrytá černým kalem, který zkresluje její hloubku. Pomalu se sunu z místnosti... "BUCH" ozve se odněkud. Málem v tu chvíli vyskakuji z vody. Okamžitě zhasínám a přestávám se pohybovat. Po chvíli se ten zvuk ozve znovu, ovšem slaběji. Znovu rozsvěcím a pátrám po příčině. Nakonec si všímám toho, že jsem rozčeřil měsíce nehybnou hladinu a uzvedl do pohybu nespočet předmětů, které v okolí plavou.

Zvuk pochází od plastového kbelíku, který narazil do nějakého kanystru s logem biologického nebezpečí.

S úlevou fotografuji zatopené chodby. Procházím dál, když tu zahlédnu v jednom průchodu bílý záblesk. Není to snad... JE!!! V chodbě přede mnou stojí našikmo pitevní stůl. Mám oči navrch hlavy a okamžitě vytahuji silnější svítilnu a začínám prostor nasvětlovat.

Jakmile se nabažím "stolem smrti" vyrážím chodbou dále. Snažím se opatrně našlapovat. Nerad bych ve vodě šlápnul na nějaké rozbité sklo, které by mou obuv rozřízlo jako nic. Tiché šplouchání přeruší občas zvuk závěrky. Míjím jednotlivé místnosti, archiv, dílna, sklad... V jedné z nich nacházím chladicí box, kde leží ostatky jakéhosi zvířete. V další chodbě ve vodě stojí kolečkové křeslo a nemocniční postel. Jeden ze skladů je plný lékařského vybavení. Hrnu se dovnitř. Cítím, že šlapu po nějakých deskách. Sotva udělám několik kroků, tak se z vody vyvalí bubliny hnilobného plynu. Pobyt zde se stává nesnesitelný. Je zde plno přístrojů a nástrojů včetně chirurgických. Dlátka, stříkačky a šílený Volkmanův hák.

Vyfotím jen několik fotek, a co nejrychleji místnost opouštím. Skoro každý krok provází bublání hnilobných plynů. Jako další se pohybuji skrz kotelnu, která je v podstatě spleť desítek, ne-li stovek trubiček, trubek a kabelů.

Je čas vystoupit na souš a tak po schodišti stoupám do zabedněného přízemí. Podle vybavení se zde nacházely rehabilitace. Nacházím malý bazének, posilovnu a skrz krátkou chodbu se dostávám do kuchyně, plné nerezových varných kotlů.

Vzhledem k vedru, které začíná panovat venku, začíná být vzduch v budově pěkně hutný. Posunuji se tedy po hlavním schodišti do dalšího patra. Zde se nachází oficiální recepce, rentgeny a operační sály.

Začínám procházet místnosti a jsem trochu zklamaný. Všude je obrovský nepořádek, předměty poházené po zemi. Vyšetřovna s lůžkem ztratila svou dominantu - nemocniční světlo.

Ale u rentgenu se mi nálada vrací. Po zemi se povaluje i několik snímků. Přístroje jsou překrásně zachovalé a pěkně mohutné. Nacházím i růžový "olověný" plášť používaný při rentgenování.

Spokojeně přecházím dál. Dostávám se k operačním sálům. Konečně to vidím naživo... Dvě světla s modrými skly, lůžko, přístroje. Je tu vše. Snažím se fotit, co to dá, sál je ovšem kupodivu menší, než jsem čekal. Chtělo by to širokoúhlé sklo. Nu nevadí. Opouštím část se sály a stoupám do dalšího patra.

Bohužel dál již mne čekají v podstatě prázdné místnosti, občas doplněné o koupelnu, kuchyňku plnou hnijícího jídla a prázdné ordinace. Dostávám se až na střechu.

Odtud moje kroky doprovázené vrzáním gumy směřují o patra níže, kde je spojovací koridor do vedlejší budovy. Nerad bych budil pozornost. Přeci jen je nemocnice uprostřed domů a koridor je skleněný. Plížím se tedy po zemi. Jakmile se dostanu z koridoru, uvítá mne boční místnost, jakási čekárna.

Zde je fantastická skleněná mosaika. Vedro začíná gradovat. Nechávám zde batoh a vydávám se projít poslední místnosti.

Po schodišti postupuji vzhůru a již z dálky cítím pach spáleniny. A opravdu. Celé vrchní patro je pokryté sazemi. Příčina je jasná. Jedna bytová jednotka je kompletně vyhořelá.

Zbytek budovy je opět víceméně prázdný a tak mířím do suterénu, kde mne vítá další kolečkové křeslo. Je zde příjemný chládek a tak chvilku relaxuji.

Tlačí mne čas a tak se opět plížím skrz koridor do hlavní budovy. Potichu se nořím do tmy přízemí, abych nakonec opět vklouznul do smrduté sklepní vody. Balím vybavení a rychle opouštím budovu.

Komplet galerie na našem Facebooku ZDE

TheMelin