Kompresorovna s vodárnou H.

Protahuji se okénkem ven, spouštím se po kabelu a opět stojím v trávě. Mám za sebou prolézání jednoho monumentálního industriálního objektu, který je součástí velikého výrobního areálu. Slunce se blíží k obzoru. Sakra! Ten čas na urbexu vždycky tak moc letí. Je mi jasné, že hlavní komplex hal již nemám šanci stihnout a tak lovím v hlavě, že by tu ještě měla být vodárna.

Přesouvám se tedy jejím směrem, snažíc se překračovat všudypřítomné pokácené stromky. Konečně se ocitám na betonu, kde kroky slyšet nejsou.

V budově, do které se chci dostat je zakousnutá jakási mezera, oddělující jednotlivá její křídla.

A právě v té mezeře by měla být cesta dovnitř. Je vidět, že toto místo není navštěvováno. Nevede tu žádná pěšinka, jak na některých lokalitách známe. Proplétám se tedy šlahouny malin a bezmála metrovými kopřivami, až konečně vidím okno. Zavřené okno. Doklestím si cestu až k němu, zatajím dech a zatlačím na rám. Tiché zaúpění pantů je pro mne v tu chvíli jako rajská hudba.

Opatrně vstupuji dovnitř. Mám pod sebou kovovou podlahu, která nepříjemně skřípe. Dávám se do leva a hned vidím hlavní halu, které dominují čtyři obří nádrže, zářící zeleným nátěrem. Vybaluji fotoaparát a snažím se pořídit co nejlepší fotografie. Světla ale rychle ubývá.

Postupuji dále a nacházím schodiště do patra, kde krom sociálního zařízení a odpočinkové místnosti nacházím také velín vodárny. Ze stolu se na mne směje starý CRT monitor a z pod skleněné desky stolu mnoho vybledlých nahotinek. Usedám na židli a rozhlížím se. Místnost je lemována elektrickými rozvaděči, které jsou plné kontrolních prvků. Z velínu je oknem vidět do hlavní haly. Ten, kdo to tu měl pod palcem, měl krásný přehled, co se na pracovišti děje.

Zvedám se a mířím zpět k nádržím. Jak zjišťuji, tak za zelenými se skrývají další, tentokrát v šedé barvě. Samozřejmostí je spleť potrubí, která jednotlivé nádrže spojuje. Procházím skrz ocelové dveře do další podlouhlé místnosti. Světlo tu není skoro žádné, ale také tu není skoro nic zajímavého. Nějaký ten rozvaděč, kabely, hadice... Jdu dál. Počítám, že nejlepší mám už za sebou a brzy vyrazím pryč z areálu. Otvírám další dveře a stojím s otevřenou pusou před naprosto netknutou místností, která je plná kompresorů.

Dva jsou modré a pět šedých. Industriální poklad! Ve vzduch visí těžký pach oleje. Pomalu místnost obcházím a snažím se ze špatných světelných podmínek vytěžit, co se dá. Bohužel v té době ještě neznám taje skládané fotografie, stejně jako širokoúhlých objektivů, takže mám občas potíže do záběru nacpat to, co bych chtěl. Nevadí... Alespoň si místo užívám, protože takových moc není.

Naposledy procházím celou budovu. Doufám, že se sem ještě vrátím. Balím vybavení a mizím ve zněti šlahounů.

Nedlouho po mé návštěvě je objekt bohužel naprosto vyklizen.

TheMelin

Kompletní galerie jako vždy na našem fb ZDE