Hotel Atlantis

Studený vítr se mi opře vší silou do zad. Chlad mě pevně obejme kolem ramen. Povytáhnu si límec u bundy víc k bradě. Jako kdyby mě to mělo spasit. Rozmrzele si mumlám pod vousy, přemýšlím, jestli nebylo lepší zůstat doma, s knížkou a teplou vanou.
Kolemjdoucí nás míjí s pozdviženým obočím. Fakt sem zapadáme. Pánové div ne ve svátečním úboru, já v roztrhaných džínách. Dámy vkusně oblečeny dle nejnovějších trendů, TheMelin v zaprášených montérkách. Kdo by čekal, že v takový nečas budou všichni venku?!
TheMelin rázně mění směr trasy. Málem tuto změnu nezaznamenám a tak jej s mumláním následuji. Opouštíme dosti rušnou uličku horského centra a po několika krocích upravenou příjezdovou cestou nacházíme důvod, proč jsme tady.
Vynadám sama sobě za pesimismus při pohledu na starou, sešlou budovu hotelu.

Nemusíme moc dlouho otálet, jestli jo nebo ne. Prostě jdeme na věc. Procházíme pod spojovacím koridorem. Zvědavě nasloucháme zvukům hotelu. Je tichý, noří se do zvuků okolního světa, jako ryba do stínů před predátorem. Obcházíme starou část hotelu. Ta mě láká ze všeho nejvíc.
Okna bez života na mě hladově shlížejí. Temnota za nimi láká do svých útrob. Chvíli stojím a dívám se na hotel, on se dívá na mě. Po zádech mi přeběhne mráz. Vyzývá mě.
TheMelin na mě mává za křovisky, našel vstup - do novější části hotelu. Šup a už mizí v útrobách budovy. Rychlým tempem ho následuji a spouštím se do tmavého sklepení.
Zůstávám stát na desce stolu, který je tu zajisté čirou náhodou. Zrak upírám do kuželu světla.
"Co to?" Podivuji se při pohledu na dvě kola v retro edici, modré a žluté. "Výroba elektřiny?"
"Rotoped," TheMelin krčí rameny, "spíš něco skladiště."
Vytahuji svoji baterku a pouštím se do průzkumu tmavé, neveliké místnosti s nízkým stropem, které opticky snižují spletitá potrubí. Prach mi skřípe pod nohami. Na podlaze se krom suti dá najít listí zvenku. Ve vzduchu je cítit všudy přítomná zatuchlina.

Ocitáme se v tmavé chodbě. Hotelový klid naruší občasné zaskřípání okenic v patrech nad námi. Míjíme schodiště vedoucí vzhůru a dáváme se pootevřenými dveřmi. Střepy skřípou na dlážděné podlaze. Hladový po objevování zvědavě nakukujeme do temných zákoutí. Jedna z kobek vypadá jako šatna.
"To musíš vidět," šeptá na mě můj doprovod a pohledem mě pohání vpřed. Nestačím ho následovat. Zmizí za těžkými skleněnými dveřmi. Ocitám se tváří v tvář bazénu. TheMelin žhaví foťák, já jen stojím a zírám. Všechno házím za hlavu.
Po schodech od bazénu k nám přichází mladý pár. Kývnutím hlav a zamumláním hello se pozdravíme. Zatímco holčina hladově fotí, doprovázející muž stojí opodál s rukama v kapsách. TheMelin se vrhá po schodech z galerie k bazénu. Pomalu jej následuji. Cestou si všímám zašlého diplomu. Zvědavě je nadzvedávám a prohlížím si úhledné písmo.
Přes zašlá okna sem proniká ta trocha světla zvenku. Z odtoků vyrůstá jakýsi plevel. Mezi dlaždicemi bazénu vyrůstá mech. Na dně se povaluje všelijaký nepořádek, vtipně i plavecké ploutve. Bazén je tichý. Chybí zde vřískání rozradostněných dětiček... zvuk naštvané píšťalky plavčíka... šumění vody...
Bazén ani okolní stěny se neubránili malířské pečlivosti sprejerů a tak zde můžeme narazit na celou abecedu. Zastavuji se u betonových sedátek, zvedám hlavu k úchvatné, detailně provedené mozaice. Prohlížím si jemné detaily. Zrak mi padá na hnědovlasou slečnu, u které chvíli přemýšlím, zdali má či nemá vrchní díl plavek. Je krásná, její kulatá tvář má jemné rysy, husté hnědé vlasy jí spadají na ramena. Tmavé oči upírá kamsi za mě, plné rty se mírně usmívají.
Zajímalo by mě, zdali je mozaika vybledlá působením času, či byla ve světlých, nekřiklavých barvách vyvedena. Zhluboka se nadechnu. Pocitově mě zašimrá pach chlóru v nose. Pohledem se zastavím na vysoušeči vlasů, jenž toho má dost za sebou.

TheMelin mizí v místnosti u vysoušeče. Následuji ho do tmavých zákoutí, zřejmě servisní místnosti k bazénu. Postupuji vpřed, baterkou si osvětluji cestu před sebou. Všude jsou trubky, kolečka a nepořádek. Ve vzduchu je cítit bazénovou chemií. Narážíme na jakýsi kutloch pracovníků. Zaprášenými okny sem proudí minimum světla. Vykukuji zvědavě ven - do opadající zeleně.

Obcházím bazén z druhé strany. Stěnu pokrývá barva brčálového rybníku. Pod galerií se schovává ještě pár místností. Procházím kolem jakéhosi brouzdaliště. Po schodech vycházím zpátky na galerii, TheMelinovi těžké kroky duní za mými zády.
Opouštíme hotelový bazén a vydáváme se temnotou ke schodišti. Cestou se zastavujeme u mozaikové stěny. Zvědavě na ni posvítím. Okamžitě se po stinných stěnách rozprostře souhra barev. Pohybuji baterkou ze strany na stranu jako smyslů zbavená. Užívám si pohled na jiskřivou duhu. Mám pocit, jako kdybych našla samotné srdce hotelu. Někde v hloubi duše slyším tlumené buch-buch... buch-buch... Hotel se probouzí k životu... Tisknu dlaň na sklo a přejedu jí po obrazci. Pohybem stírám nános prachu. TheMelin nastavuje světlo a fotí. Já této příležitosti využívám, abych se mohla tiše kochat touto duhovou kráskou.

Po chvíli razíme ke schodišti. Něžně se dotknu chladného materiálu zábradlí. Stoupáme vzhůru. Všímám si cedule s nápisem kudy vlastně k bazénu. Procházíme místnostmi jakési společenské části hotelu. Míjíme recepci, ve které už telefon nezvoní. Vcházíme těžkými dveřmi do dlouhé tmavé chodby, z níž nakukujeme do jednotlivých místností. V jedné z nich nacházíme lyžárnu spojenou se servisem. TheMelin si s láskou prohlíží ono vybavení na hory. Pohladím opracované dřevo lyže. Na dotek je stále krásně hladká, zub času jako kdyby se jí vůbec nedotknul.
V dalším párovém kutlochu narážíme na kulečníky, značně pokryté prachem a jiným nepořádkem. Do útrob lakovaného dřeva se zahryzává vlhkost.

Opouštíme billardraum a vracíme se k recepci. Stoupáme po schodišti do vrchních pater. Přivítá nás neveliká galerie. Na tu navazuje dlouhá rovná chodba. Pouštíme se do prohlídky hotelových pokojů. Po chvíli v nich nacházíme podobnost. Místnosti, ať už jedna či dvě, velká či malá, se sociálním zařízením a šatnou. Nacházíme zde i zbytky vybavení. Vlhkostí nasáklá křesla, stolky co přežijí i válku, rozmontované lustry či lampy. V jedné z koupelen nacházíme plastový kalíšek na poličce. Podlaha v dalším pokoji připomíná zvlněné moře. Odložený vysavač to tu dávno zabalil. Každý pokoj je vyzdoben místními umělci. Některé jsou velice povedené, u jiných se zas jedná o pouhý podpis prvňáčka. Mezi nejpovedenější dle mého patří portrét ducha a pár zvířat z chodby.

Postupně procházíme všechna patra. Žádný z pokojů neunikne naší pozornosti. Chodby jsou poměrně čisté, občas v ní najdeme vyházený nábytek z pokojů. Omítka se na několika místech loupe. Některým pokojům chybí dveře či okna. Pod nohama mi skřípe prach, drobná suť a střepy. Na odpadky z venkovního světa jen tak (díkybohu!) nenarazíte.
V posledním patře, je temněji než v předchozím. Na zdích, stropě, na zemi i v okolních pokojích je slušná dávka sazí. Celé to tu páchne, do stěn zažraným, kouřem. Nacházíme i epicentrum toho všeho. Vyhořelý pokoj. Po bývalém nábytku toho moc nezbylo, pouze ohořelá kovová torza. Okno pokoje je zabedněno. Přemýšlím, zdali došlo k požáru po ukončení provozování hotelu nebo za jeho zlaté éry. TheMelin má dostatek odvahy, aby vešel dovnitř. Těžké podrážky se mu boří do popelu.
Potemnělá chodba se proměnila v galerii tamních umělců. Nakonec, abychom to měli se vším všudy, se pouštíme po sešlém žebříku na mokrou střechu hotelu, kde se dešťová voda vpíjí do hotelu. U jedné z ventilací se zabydlela útlá břízka.

TheMelina nechávám daleko za mými zády. Letím ze schodů jako školák po skončení poslední hodiny. Tichou chodbou duní mé kroky. Pod podrážkami mi zaskřípe prach. Vracím se na patro, ve kterém jsem zahlédla propojovací koridor. Dech mi nestačí. Slyším tlukot splašeného srdce. Chvěju se očekáváním. Procházím koridorem jak Alenka říší divů. Někde nad ramenem se mi houpe Šklíba, zrádným šepotem mě pohání vpřed. Můj Kloboučník se tiše sune za mnou.
Napůl stržená záclona mění barvu z bílé na šedivou. Po dlážděné podlaze se válí drobný, hotelový nepořádek a suť z drolící se stěny. Sedící souprava také zažila lepší časy. Bílá omítka bere za své.

Skoro vbíhám do další místnosti hotelu. Ocitám se v poměrně malé obdélníkové místnosti. Dřevěná podlaha je zvlněná vlhkostí. Dřevěné obložení stropu je silně přitahováno gravitací. Musím tedy obdivovat pečlivost, se kterou byly přidělány lustry, ani se nehnuly. Obložení stěn dřevem drží také. Ovšem omítka na několika místech je odraná až na cihly. Menšími okny sem proniká šedivé světlo. Jedno z oken je rozbité a slouží jako alternativní přístupová cesta. Stoly, jejichž desky pokryté slušnou dávkou prachu, jsou ledabyle rozmístěné po místnosti. Na jednom z nich nacházíme jídelní nabídku. Nic si nedáme, neboť nemám marky. Masivní skříň z tmavého dřeva drží jako Ježíš na kříži. Voní to tu jinak. Necítím štiplavých zápach všudy přítomné vlhkosti, ale jemný pach rozpadajícího se dřeva.

Pokračujeme dále tmavou krátkou uličkou. Na jedné straně vede do jakéhosi malého, tmavého koutku pro pány. Na druhou stranu míříme do velké, potemnělé kuchyně. Spotřebiče vzali za své. Jen pán Míchač Modrý tu stojí opuštěn v koutě. Vysloužile zírá do prázdnoty, nechává se pokrýt prachem. Kousek dál stojí pojízdný regálek se sítkem do fritézy. Několik sešlých stolů skýtá kuchyňské náčiní. Při pohledu na veliký hrnec a plech na buchty pro metrovou troubu se zamyslím, zdali bych něco takového taky nepotřebovala. Dlaždičky jsou v krásném stavu, muchomůrka na dveřích, toustovač mé babičky a několik dóz. V přilehlé místnosti nacházíme šatní skříň a několik regálků vyvedených ve dřevě.
Postupujeme do následující místnosti. Zakopávám o hasičák, když se omámeně rozhlížím kolem sebe. Nátěr tu bere za své, ve velkých cárech se loupe. Zbyla tu trocha toho zaprášeného nábytku. Na stropě visí nepoškozený lustr. Skrze záclony sem proniká měkké světlo.

Vcházíme do zřejmě recepční místnosti. V malém, dřevem vyvedeném kutlochu si představuji usměvavou recepční, jak zvesela vítá hosty. Nakukuji do místnosti pod schody. Čekám, že na mě vybafne Harry Potter, místo knižní hvězdy nacházím jen záchodovou místnost. U červeného schodiště postává opuštěná zelená židlička. I tady se loupe barva ze stěn, až to připomíná jehelníček. Z vysokého stropu visí stupňovitý lustr. Chvíli si jej prohlížím. Nevypadá vůbec zle, ale nemyslím si, že se sem dvakrát hodí.
Vcházíme do prostorné, leč potemnělé místnosti. Na jedné straně se vyjímá dřevěný bar. Nakukuji do jeho útrob a procházím jednotlivé skřínky pohledem. Nacházíme hrníčky a plastové lžičky. Nechybí ani bílé podšálky. Smutně pohlížím na opuštěný kávovar - temný a bez života.
Opatrně našlapuji po zvlněné podlaze, ta mi křupe pod nohama. Nacházíme další barové zákoutí, tentokrát s alkoholovou specializací. Poličky jsou prázdné, sklesle se odrážejí v zrcadle. Barové židle rozežírá vlhkost a plíseň. Všímám si další mozaiky na stěně naproti baru. Chvíli si jí zaujatě pohlížím. Snažím se v ní najít objekt vyobrazení. Možná slunce s paprsky? Voda? Kdo ví.
Míjíme ozdobné sloupy vyvedené v porcelánu. Jen některé jsou v zachovalém stavu. U těch rozbitých leze z jejich útrob sláma. Kousek dál, v nejtemnější části, se stáváme svědky hrůzného zločinu. Na stole je položená porcelánová noha. Zbytek těla nemůžeme najít.
Míjím maličkatý krb se dřevem připraveným na podpal, jehož stěnu zdobí jakýsi vzor ptáků a muže, a vstupuji do další, dřevěné místnosti.

Přímo přede mnou se na kobercem potaženém pódiu zjevují dvě křesílka v doprovodu rozbité televize. Jsem jejím retro lookem natolik uchvácena, že k ní okamžitě přecházím. Mé kroky se odrážejí od dřevěné podlahy. Uprostřed obrazovky je skleněný pavouk. Stírám z ní prach. Hladký materiál je jinak nedotknut. TheMelin si mezitím všímá další, dřevěné mozaiky na jedné se stěn. Pod ní jsou usazeny malé skříňky. Zelená barva zdí už nedrží. Na těžké, tmavozelené závěsy sedá prach. Místnost osvětlovaly jakési prototypy bodových světel.

Po krátkém osvěžení se vracíme místností s kávovarem do uvítací haly. Vystoupáme po červených schodech do prvního patra. Schody tiše zasténají pod našimi kroky. V prvním patře mě do nosu uhodí zápach vlhkosti. Nátěr se loupe ve velkých, bolestivých cárech. Masivní bílé dveře jsou zpuchřelá a otevřená. Tiše našlapuji, podlaha mi křupe pod nohama. Zvědavě nakukuji do stinných pokojů. V některých z nich nalézáme i nábytek. Spadlý lustr, gauč s několika polštářky, zatažené závěsy pohlcují světlo, jež se pokouší dostat dovnitř. Opuštěné křesílko pohlcené do zeleně vlhkosti.
V jedné z místností poznáváme jakousi kancelář. Deska stolu pokrytá několika papíry a pár židlí, na něž sedá jen čas. Zvědavě beru jedno zpuchřelé lejstro opatrně do ruky. Očima přejíždím písmo psané na stroji i v ruce, nic mi to neřekne, německy neumím. Na podobné kanclíky narážíme v každém patře. V jedné narážíme na psací přístroj. Odkládám baterku stranou a pokládám prsty na klávesnici. Několik z nich zmáčknu. Stroj se těžce pohne. Klasický cvakavý zvuk bohužel nevydají. Chlad plastu mě štípne do konečků prstů.
V další kanceláři je poměrně nepořádek. Po zemi se rozprostírá silná vrstva dokumentace. Zvědavě nakukuji dovnitř. Procházím okolo poloprázdné skříňky a křesílka. Pod další hromadou papírů nacházím obrysy stolu. Na něm se rozprostírá plánek starého hotelu. Hodnou chvíli si jej prohlížíme.

Narážíme na půdičku. Na tu trochu nábytku, který tu je, sedá prach. V jedné kóji nacházíme funkční psací stroj. Na samém kraji nacházíme tabuli s nápisy BELIN PRAG WARSHAU. Zřejmě jakýsi informační systém spojů.
Po dřevěném schodišti se vracíme do chodby se spojovacím koridorem. Moc dobře víme, že tu je ukrytá ještě jedna restaurace. Vracíme se do kuchyně. Vydáváme se úzkou propojovací chodbičkou. Narážíme na schodiště vedoucí dolů. Spouštíme se do temnoty. Kuželem světla si osvětlujeme cestu před sebou, nápadně se ochladilo. Dýchám zatuchlý vzduch. Několik prázdných skladovacích kójí míjíme pohledem.

Zůstávám stát, ruka se mi chvěje. Baterkou přejíždím po místnosti. Přímo přede mnou se rozprostírá další restaurace. Několik dřevěných masivních stolů stojí v obložení židlí v podobném ražení. Sedátka, desky a nohy stolů pokrývá bílá plíseň. Skrze zabedněná, mozaikové okna sem neproudí žádné světlo. TheMelin se pouští do focení. Já si stoupám stranou, bokem se opírám o jeden ze stolů. Dlaň pokládám na studenou desku stolu. Zavírám oči a přejíždím po hladce opracovaném dřevě, do kterého se hladově zakusuje plíseň a vlhkost. Zahřeje mě do dlaně. Zdáli slyším veselý smích a cinkání sklenic. Obklopí mě pocit tepla a všeobecné radosti. Dostatek světla osvětluje i ty nejvzdálenější kouty. Zprava ucítím závan. Mám pocit, jako kdyby kolem mě proběhla servírka, nádobí poskakuje na tácku. Otevírám oči do tmy. Chlad mě kousne do dlaně. Spěšně ji stáhnu z desky stolu. Ta se jakoby stáhne zpátky do stínů...

Ještě chvíli se zdržujeme ve staré části hotelu. Nakonec se s řídnoucím světlem vracíme zpátky do sklepení a unikáme z útrob hotelu. Okamžitě mě opět obklopí studený vzduch. Nemilosrdně se mi zakousne do kůže. Zavrtám si bradu do šály a nasadím si kapuci. TheMelin ještě pobíhá okolo hotelu a dělá poslední fotky. Já procházím kolem zdí zpátky na příjezdovou cestu. Dlaní přejedu po chladném kamenném základu hotelu. Pod prsty cítím jemné nedokonalosti vedoucí k dokonalé kráse a harmonii s horskou krutou přírodou.
Zastavuji se v půli kroku. Otáčím se čelem zpátky ke staré části hotelu. Pohledem kloužu z jednoho okna ke druhému. Stoupám výš. Zastavím se pohledem na pootevřeném oknu, do jehož útrob proudí studený vánek. Rozhoupává zašedlou záclonu v tichém pohybu. TheMelin se ke mně přidává, i on se dívá samým směrem. Jestli si ovšem všímá mávající záclony, netuším. Nakonec se otáčí a vydává se zpátky na ulici. Naposledy se zadívám na pohybující se záclonu. Její pohyby pomaličku ustávají. Zvedám ruku. I já se zamáváním rozloučím s hotelem v srdci horského městečka.

Calwen

Komplet galerii naleznete na našem fb ZDE