Penzion, kde se pomoci nedovoláš...

Se zatajeným dechem zastavujeme auto na značně neudržované příjezdové cestě. TheMelin nakukuje ven. Válí se tu všechno - rozbité skleničky, použité plenky, lednice, kuličky na airsoft, motorkářská bota, zbytky skříně, oblečení... Zpod rozpraskaného asfaltu vykukuje první jarní tráva... a jako jediná tu nepůsobí mrtvě.

Vylézám z auta, dopolední chlad se mi zařezává do holé kůže. Rychle se natahuji pro mikinu. Nad námi se stahují dešťová mračna. Vítr zde má mrazivý efekt.
"No?" otáže se můj doprovod a dívá se před sebe. Sleduji jeho pohled.
Musím se usmát. Dívám se na značně chátrající objekt před sebou, jenž přestal lákat svou klientelu už dávno. Jeho opuštěnost mě naplňuje zármutkem, ale i respektem. Nemůžu se dočkat, až překročím práh.
Za zády nám projede auto. Otáčím se, řidič přibrzdí, podívá se naším směrem. Pohledem nemine jediný objekt široko daleko. Nezastaví, přidá na plynu. Okolí ztichne. Není slyšet ani ptáčka.
"Tak jdeme..." Vybízím sama sebe i TheMelina. Odhodlaně vykročím vpřed, vstříc ponurým stěnám opuštěného penzionu, a žmoulám baterku.

Penzionek s velkou terasou, která vyhlíží na louku, je znám od roku 1905. Tehdy jej nechala vystavit Luise U. jako výletní kavárnu. Turisté si kavárničku velice rychle oblíbili. Káva, drobné pohoštění a různé specialitky zpříjemňovaly den výletníků. Dámy mohly nabírat bronz na lehátkách na louce.
Penzion hostil i několik historických osobností, jako byl například král Eduard VII nebo prezident E. Beneš, který zde s manželkou poobědval.

Ocitáme se ve vstupní hale. Z hlavního schodiště zbyli tři schody, zbytek je stržen. Tam, kde bývalo velké okno, chybí zeď. Máme tedy dostatek světla. Vypadáváme se vlevo, do neveliké místnosti. K čemu sloužila? přemýšlím. Není nic, co by nám pomohlo objasnit její účel. Sklo je vymlácené, okna dokořán, chybí podlaha. Zašlé zdi zdobí kresby místních vandalů. Text psaný rádoby krví a otisk boty, jinak nic. TheMelin fotí, já pokládám ruku na zeď. Je studená, vlhká. Pohladím ji, jaký je tvůj příběh?
Pokračujeme dál. Vcházíme do místnosti, které dominují modré dlaždice a obrovská díra v podlaze. "Do pekla se nepropadneme," konstatuje TheMelin při pohledu do sklepa. Oba prolézáme jakýmsi výdejním okýnkem do bývalé kuchyně. Počmárané dlaždice, vytrhané kabely a z navazující spíše zbyly jen stěny. Lezeme zpět. Díra je moc velká na přeskočení, navíc se bojíme stavu podlahy.
"Zkusíme to přes verandu," povídám a vycházím po hraně schodiště zpět. Cestou koukám do další části sklepa. Ani zde není po schodů ani památky.

Penzion se těší své slávy do druhé světové války. Jako pohraniční objekt slouží především německým vojákům. Ti si z kdysi útulné a příjemné kavárny udělali sanatorium pro raněné vojáky, o které pečují jeptišky. Smích a zpěv vystřídá nářek a pláč raněných a umírajících. Tiché nářky se otisknou do zdí penzionu.
Po válce se penzionu snaží Jan Z. navrátit penzionu dávnou slávu.

Vcházíme do sálu, jenž je připojen k penzionu. Jeho podlouhlý obdélníkový tvar mi připomíná tančírnu. Strop je vprostřed prohnutý. Nosné zdi okolo oken praskají v půli. Krátce se rozhlížíme. Dáváme si pozor, kam šlapeme. Epicentrem nepořádku je právě tato část budovy.
"Tady jsou schody," povídá mi doprovod a už mizí v chodbě za nimi. Až posléze mi dochází, že nemyslel dřevěné schody ze sálu do temné a úzké chodbičky, nýbrž kovové schodiště vedoucí do patra nad námi.
Přidávám na kroku, abych ho dohnala. Tma mě obklopuje. Teď se mi baterka hodí. Schodiště je krátké a úzké. Jistě nebylo pro návštěvníky. Vystupujeme výš a ocitáme se v jaké si části podkrovní půdy. Ihned mě obklopí chlad a puch mokrých stěn. Nad námi se otevírá šedé nebe. Jedna část půdy pokračuje nad sál. Tam jen nakouknu. Dřevěné základy jsou dnem a nocí vystaveny počasí a jejich stav o této skutečnosti vypovídá. Na několika místech propadlá podlaha naskýtá pohled do sálu pod námi. Stahuji se a raději se zajímám o díru ve zdi, která vede do dalších prostorů.
S nadšením se protahuji dírou a ocitám se... na toaletě.
Stojím v porcelánových pozůstatcích toalety. Zašklebím se na TheMelina a pokračuji dál. Procházím chodbou, držím se u zdi, opatrně našlapuji. Míjím další potemnělé schodiště vedoucí do podkroví. Narážím na první dvojici pokojů. Přivítá mě vytrhaná podlaha, po dveřích tu nezbyly ani rámy. Vstupuji do prvního a hned se ženu k oknu a ke dveřím na balkón. Nakukuji ven. Plechová podlaha celkem drží, dřevěné zábradlí už tak pevné není. Stahuji se a mířím do dalších pokojů.

Bohužel přes veškerou snahu se to Janu Z. nedaří. V roce 1955 penzion slouží jako dětská ozdravovna. Ani ta tu nevydrží dlouho a penzion se mění na rekreační středisko pražského Dopravního podniku. Nějakou dobu to tak funguje. Ovšem penzionu to slávu nevrací. Ba naopak. Duchařské historky nabírají na síle. Děti si povídají s neviditelnými kamarády, na přilehlé silnici stopuje každou noc projíždějící auta éterická dáma, která se poté zmizí jak pára nad hrncem. Uvnitř budovy se klienti necítí dobře. Prý je neustále někdo sleduje, slyší nářek či vidí šedé ruce vylézající ze zdí.
Penzion jde od majitele k majiteli. V roce 2003 se snaží fungovat jako kavárna nabízející možnost ubytování a jídla. Jde ale stěží. Duchové jsou prý všude. Táhnou slávu k zemi stejně, jako bažiny dřevěné kůly, na kterých je penzion postaven. V roce 2006 proběhne poslední koupě. Zaměstnanci opouští svá pracovní místa. Ani se neohlídnou a odcházejí.

Opouštíme hlavní část budovy. Pokoje jsou všude stejné. Čtyři stěny, jedno velké okno s výhledem na co nejpříjemnější kus krajiny zastřené jarním deštěm. Podkroví je nízké s několika pokoji. Střecha hlavní budovy je relativně v pořádku, což mě překvapuje.
Obcházíme penzion ze všech stran. V zadní části je další část skládky. Na TheMelinovi je vidět, že ho to štve. "Copak lidé neznají popelnice?!" Kroutím hlavou, krčím rameny. Sdílím jeho pocity a překračuji černý silně zapáchající pytel s odpadky.
Na jedné straně budovy chybí kus stěny. Je skrz ni vidět až do vstupní haly a prvního patra. A také sklepa, do kterého se nyní chystáme. Zapínám baterku a opatrně následuji TheMelina. Kuželem světla střídavě přejíždím ze strany na stranu, z podlahy na strop (pokud tedy je). Několikrát klopýtnu na suti. Procházíme kóji za kójí a dáváme pozor. V jedné kóji nacházíme vodu až po kolena. "To bude z té bažiny," konstatuje TheMelin a rázně pokračuje dál. Nacházíme kelímek od Perly z roku 1992 a jogurty. V další kóji jsou ve stropu připevněny strašidelně vyhlížející háky. Stačí mi jeden pohled na ně a mám husí kůži. V mém přesvědčení mě podpoří i TheMelin. "To jsou háky na maso." Přikývnu a opatrně se vracím zpět. Oddychnu si, když jsem venku.TheMelin míří k autu. Já si ještě jednou obejdu penzion. Se zaujetím naslouchám. Nevím čemu. Snad doufám, že uslyším hudbu, co zde hrála. Nebo smích návštěvníků či dětí. Jedna hrdinská část mě doufá, že uslyší i nářek kdysi tu zotavujících se vojáků.
Penzion je chladný. K mým prosbám i hluchý. Je již mírně nakloněný na jednu stranu kvůli špatnému podlaží. Už dávno postrádá skla v okenicích. Překvapuje mě, jak rychle tělo budovy podléhá destrukci ze strany lidí i přírodních živlů. Bílá omítka opadává a ukazuje nám tak hluboké rány penzionu.
Má poslední myšlenka, než nasednu do auta - pláče! Pláč nad osudem, jenž ho postihl.

Calwen

Kompletní galerie na našem FB  ZDE