Brownfield "P"

Cesta mne jednoho dne zavedla k dalšímu průmyslovému impériu. V současné době mizejícího neuvěřitelnou rychlostí.
Svého času jméno závodu mělo hlas nejen u nás, ale i ve světě. Projíždím tedy kolem vrátnice, která působí celkem nedobytně a hlavně se v oknech budovy svítí.
Mám v plánu do areálu proniknout odzadu a tak pokračuji v cestě. Náhle mne zaujmou otevřená vrata, za kterými stihnu zahlédnout zarostlou cestu do nitra komplexu. Na prvním možném místě zastavuji a jdu na průzkum.
Skrz bránu se dostávám na jakýsi protáhlý dvůr zarostlý křovinami. Několikapatrovou budovu, ve které je vrátnice, mám po pravé straně. Všechna okna jsou pevně zavřená a v přízemí zamřížovaná. Což je možná dobře... hned na začátku lézt do "jámy lvové" by asi nebyl dobrý nápad.
Přede mnou je nízká budova, která ovšem zavřená není. Začínám tedy zde.
Místnosti jsou plné starého "dílenského" harampádí. Míjím nespočet pracovních přileb a bůh ví odkud i blok sklápěcích kino sedadel.
Jinak zde ovšem není nic zajímavého.
Chci tedy pokračovat, když slyším praskot větviček. No to mi to pěkně začíná... po deseti minutách mě vyhmátne hlídač. Slyším ovšem další zvuk a to cvakání závěrky. Oddechnu si a jdu se pozdravit s kolegy. Chtějí do areálu proniknout odtud. Já se chci držet svého a tak se opět rozcházíme.
Vracím se k autu a přemisťuji se poblíž budovy někdejších laboratoří.
Přístupový bod, na který spoléhám, je ovšem zavařen masivním plechem. Chvilku se nenápadně procházím, až se mi povede skulinku objevit a již stojím v hlavní hale.
Je tu sklep a 3 nadzemní patra. Vyrážím tedy po schodišti vzhůru. Všude je pěkný nepořádek. Je mi jasné, že se na něco zachovalého nemohu těšit. Začínám tedy od vrchu, pod střechou se proplétám množstvím trubek, které odsávaly chemické pracoviště v patrech níže. Z oken, které jsou nasměrovány do nitra areálu je vidět mnoho obrovských hal, část z nich je ještě v provozu.
Poslední patro mi nemůže již nic nabídnout. Je vidět, že se zde bezdomovci činili... všude je hromada izolací z kabelů a vše je rozebráno, nebo alespoň otevřeno. Po zemi vypité lahve a plechovky. Hurá tedy do laborek...
Procházím chodbou, kterou lemují jednotlivá pracoviště a kanceláře.
Nacházím nespočet chemických odsávaných pracovišť, laboratorních stolů, v některých místnostech i nějaké to nerozbité sklo.
Postupuji jednotlivými patry směrem zpět k přízemí. Místnosti jsou vesměs všechny stejné a značně probrané. Sestupuji tedy do sklepa. Dlouhá chodba je plná potrubí různých průměrů, lemována místnostmi. V jedné nacházím bývalý sklad chemikálií a skla, v další zase rozvodnu pro celý objekt.
Vše je stejně jako ve vyšších patrech vyčištěno od čehokoli cenného.
Na budovu laborek, která je postavena ve tvaru písmene "U, navazuje menší výrobní hala.
Skrz bývalý archiv se dostávám do kancelářského křídla, které je také pěkně probrané a tak jeho průzkum zabere jen chvilku. Okny pozoruji demoliční čety, které se činí dál v areálu. Na to, že je víkend, zde panuje čilý ruch, což mne moc nepotěšilo, ale ještě nechci házet "flintu do žita". Jedna z chodeb mne dostává k přilehlé hale, která je rozdělena na dvě části, které jsou sice prázdné, ale konečně na mě dýchne ona industriální monumentálnost.
Po schůdcích sbíhám dolů a ocitám se na pevné zemi haly.
Odtud se zdá ještě větší. Procházím tedy do vedlejší a odtud ven do dvora. Jako hadi visí zde po stromech izolace z kabelů. Všude je úplný klid. Vracím se tedy do haly a skrz úzkou kabelovou šachtu šplhám opět o patro vzhůru. Uvítá mne dokonale vyrabovaná trafostanice. Poslední pohled do haly z ochozu, sbalit vybavení a stejnou cestou ven k autu.
Po krátké pauze a svačince pokračuji k zadní části areálu. Parkuji a přes koleje pronikám dovnitř.
V této části stojí již jen menší, naprosto prázdná hala, jinak je vše změněno na suť. Využívám místo jako pozorovatelnu. V jedné hale, na kterou vidím, pracuje bagr. Trhá jakousi konstrukci a po kusech ji přemisťuje do nákladního automobilu. Rozbíhám se v nestřežené chvíli skrz hromady suti blíž k jiné hale, ve které chci začít.
Chvilka proplétání skrz křoviny a již sem uvnitř.
Hala je pěkně velká, dle měření má na délku lehce přes 100m. Jako vše okolo je prázdná, krom trochy odpadu.
Zajímavý je ale strop, který je pokrytý jakýmisi oranžovými závěsy, díky kterým je tato hala ikonická.
Začínám procházet přilehlé místnosti. Ouha. Při kličkování v křoví jsem ztratil čelovku. Paráda. Milovaný Fenix je v tahu. Skrz okna pozoruji jezdící tatrovku. Jezdí kolem haly, ve které se nacházím. Pokud budu chtít hlouběji do areálu tak jí musím zkřížit cestu. Počkám, a jakmile projede - vyrážím.
Nedostávám se bohužel nijak daleko. Ruch je příliš čilý. Vidím další bagr i dělníky, proto se stahuji zpět do oranžové haly.
Chci alespoň nahlédnout do objektu, kde jsem viděl pracovat před chvílí bagr. Opouštím tedy jakousi servisní místnost oknem a přebíhám otevřený prostor. Skrz další okno se nořím do několikapatrové kancelářské budovy. Opět vyklizeno. Nacházím jen jedno rýsovací prkno. Až v jedné místnosti se na mě usměje štěstí a já se směle vrtám v archivu.
Trochu mne znervózňuje zvláštní dunění, které je slyšet celkem blízko. Scházím po druhém schodišti do přízemí, kde odhaluji zdroj. Vedlejší hala, která je oddělená jen prosklenými dveřmi, je totiž v provozu. Je to nejspíš žíhárna. Uvnitř svítí světla a vidím i chlapíka, který veze vozík materiálu.
Dle cedule je pode mnou ještě kryt CO. Beru tedy telefon, který je se svojí baterčičkou chabou náhradou za ztracený lumenomet. Kryt je poměrně velký a je zde příjemný chládek.
Dávám si zde pauzu. Čeká mne ještě nahlédnutí do haly, která má na délku cca 200metrů. Opouštím kanceláře dalším oknem, což se mi úplně nepovede a tak zahučím do křáčí pod ním.
Skryt rovnám záda a přemisťuji se do vybouraného otvoru ve zdi.
Hala je sice prázdná, ale krásně obrovská. Po délce je rozdělena přepážkou na půl. Fotím, co se dá. Po pár minutách mne vyruší zvuk blížící se těžké techniky. Vrhám se tedy do temného výklenku a čekám. Do haly vjíždí bagr, následován tatrovkou. Naštěstí mají část, ve které jsem, již vyklizenou a tak pokračují až za přepážku, která halu rozděluje.
Beru stativ přes rameno a místem, kudy vjeli dovnitř, vyrážím do záře zapadajícího slunce. Venku míjím dodávku s dělníky, které zdravím a v klidu z areálu odcházím.

TheMelin

Galerie jako vždy ZDE